Snad každý si někdy zkoušel psát deník, anebo měl ten úmysl. Pro někoho se stává obdobou deníku ručně psaný diář, jiný využívá digitální formy deníku a zápisků. V poslední době se čím dál častěji hovoří o journalingu a postupně se tímto slovem začala označovat specifická technika duševní hygieny a sebereflexe prostřednictvím psaní. Je přitom využívána jak v běžném kontextu, kdy ji může zkoušet každý z nás, tak i během terapie nebo při soustředěném hledání pocitu životního naplnění, jinak řečeno wellbeingu. Journaling a určité otázky kladené klientovi se úspěšně využívají také v koučingu. Zatímco deník může mít mnoho rozličných podob a různé obsahy podle záměru a založení autora, journaling se soustředí na sebepoznání, sebereflexi a osobní růst. Centrem je sám autor a jeho prožívání.
Vzniklý deník je pak záznamem autorovy osobní cesty za dosažením životních cílů a prostředkem duševní hygieny či terapie. A jak to vlastně funguje? Jak se vůbec "sám od sebe" odehraje nějaký pokrok nebo jak můžeme psaním něco objevit nebo něčeho dosáhnout? Během psaní jsme zdrojem podnětů jen a pouze my sami, nebo ne? A v tom je právě ten vtip. Jen my sami – a nikdo jiný! – můžeme ve své životě něco změnit nebo na něco přijít. Odpovědi na klíčové životní otázky můžeme najít jen sami v sobě, nikdo je nemůže zodpovědět za nás.
K zamyšlení...
Český básník a prozaik Jan Hanč si jednou poznamenal: „Jak by bylo krásné mít komu psát, mít od koho dostávat dopisy, rozumět si s někým.“ Sám dopisů napsal mnoho a dnešní čtenáři si je mohou přečíst ve vydaných knižních souborech. Je ale komunikace s druhým člověkem to, co nám zaručeně přinese uspokojení? „Napsal bych Ti dopis, byl by však s největší pravděpodobností jen zdrojem nedorozumění. Ve skutečnosti jsem Ti psal celý život, i když jsem vlastně psal sám sobě.“ Hančovy myšlenky dobře vyjadřují naši touhu sdílet s někým druhým svoje niterné myšlenky – a zároveň nesnadnost a nesamozřejmost vzájemného porozumění. Vypovídají ale také o tom, jak důležité pro nás může být psaní. Sám Hanč tuto potřebu vystihl takto: „Všechny mé dopisy, a nakonec i literatura, kterou píši, jsou vlastně dlouhými monology, které vedu se svou duší.“ Psaní je skutečně rozhovor sám se sebou. Dává nám příležitost vyjádřit, co cítíme a nad čím přemítáme, sám proces psaní je vlastně přemýšlením, protože psát znamená formulovat to, co v nás kvasí, i když je to jen pocit nebo beztvarý a složitý chuchvalec celku našeho prožívání.
A protože „posílat druhému kousek vlastního žhavého nitra je nanejvýš problematické,“ jak konstatuje Jan Hanč, jeví se jako ta nejlepší cesta právě psaní deníku. „Bláznovská samomluva je mnohem rozumnější než nejduchaplnější korespondence,“ dodává Hanč.
(Korespondence, z níž pocházejí citace Hančových myšlenek, vyšla knižně pod titulem Zanechané listy. Přečíst si můžete také autorovy Sešity – deníky.)
Psaní deníku je navíc osvědčeným způsobem, jak si vyhradit čas sám na sebe – bez věčného scrollování sítěmi nebo přehlcení jinými podněty. Psaní deníku podporuje sebereflexi, sebepoznání a duševní hygienu. Deník je záznamem cesty našeho osobního vývoje a růstu.
Už jste si někdy psali deník? Že ne? Pojďme si ukázat, jak na to!
1.
Nejprve promyslete formu deníku. Můžete použít koupený deník či sešit nebo si z volných listů vytvořit deník vlastní. Deník může mít i digitální podobu, v tom případě se ale ochudíte o možnost fyzického prožitku – protože fyzické psaní určitým nástrojem na papír, listování, škrtání, gumování, mačkání a narovnávání nebo potěžkávání deníku v rukou dává této činnosti další důležitý rozměr.
2.
Pak promyslete formu psaní. Může to být vyprávění, popis událostí, volné záznamy vašich myšlenek a pocitů. Můžete psát souvětí s přímou řečí – nebo jen stručné body. Můžete dokonce psát ve verších a doplňovat zápisky svými kresbami, výstřižky, fotografiemi. O kresbičku můžete požádat i své sourozence, rodiče nebo kamarády. Fantazii se meze nekladou. Pokud se chcete soustředit na svůj osobní vývoj a zvláštní cíle, využít můžete otázky, které najdete níže. Jsou připraveny tak, aby vaše psaní podporovalo sebepoznání, sebereflexi a duševní hygienu.
3.
Začněte psát! Kdy? Nejlépe večer nebo jindy, když máte na psaní klid. Utvořte si rituál psaní, připravte si zápisník a propisku – vždy je mějte na stejném místě. Můžete psát o tom, co vás zaujalo, co se stalo neobvyklého, co vás pobavilo, na co se těšíte – nebo naopak o tom, co vás trápí. Využijte naše otázky! A nebo se inspirujte dalšími autory hodnotných deníků!
Tip!
Psaní deníku může být možností, jak zajímavě zaznamenat dobu, ve které žijeme, a zároveň smysluplně využít čas, zabavit se a dozvědět se něco zajímavého sám o sobě. Deník se může stát také rodinnou památkou a dokumentem o komunitě, v níž žijete. Pokud byste v psaní deníku vytrvali, můžete dokonce vytvořit časosběrný dokument, jakousi rodinnou kroniku a vzkaz pro budoucí generace. A nebo můžete vytvořit deník ryze osobní a soukromý.
Deníky, které zachytily dusivé a bezútěšné období normalizace, si psal významný český režisér a signatář Charty 77 Pavel Juráček. Postupně vytvořil monumentální mnohasvazkové deníkové dílo. To sice mohlo vyjít až po autorově smrti, když došlo ke změně politického režimu, ale deníkové zápisky, velmi osobní, hluboké a literárně hodnotné, podávají tu nejvýstižnější zprávu o společenské a politické situaci na konci padesátých a v šedesátých letech 20. století – a po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Na počátku 70. let byl Juráček propuštěn z Barrandova, protože si zachoval osobní integritu a odmítl souhlasit se sovětskou okupací. Jak vše prožíval?
„Nikdy bych nevěřil, co je v Čechách kurev a zbabělců. Nemohu věřit svým očím, neboť charaktery a povahy, o nichž jsem dříve jenom čítal a s nimiž jsem se za celý život nesetkal, chodí náhle mezi námi. Svině, jež přes noc změnily barvu, lháři zapírající nos mezi očima, poserové, již uhýbají při setkání pohledem, vyděšeni pomyšlením, že by jim mohla být připomenuta jejich včerejší slova.“
„Pokouším se alespoň existovat. Dělat nemohu nic, jsem prašivý, stýkat se se mnou je nebezpečné, jsem nikdo a mám být rychle zapomenut.“
(Tyto zápisky si Pavel Juráček poznamenal 26. července 1970)
Tomáš Černoušek: Ukázka z deníku, 1978–1979; ze sbírek MUO
Deník si psalo mnoho významných osobností. Asi vás nepřekvapí, že mezi nimi nechybí ani umělci. Jejich deníky jsou často originálním uměleckým dílem, které má hodnotu literární, dokumentární a také výtvarnou. Podívejte se třeba na ukázku deníku architekta Tomáše Černouška ze sbírek Muzea umění Olomouc. Tento architekt navrhoval především úpravy kaplí, kostelů nebo klášterů. Projektoval také betonový kalich vodojemu v Brně-Kohoutovicích.
Všimněte si, že v deníkových zápiscích se mohou mísit zmínky o obyčejných věcech s těmi, které jsou závažné. Tomáš Černoušek si v pondělí 16. ledna 1978 poznamenal, že se mu na návštěvě u rodičů dobře spalo a vzápětí zmiňuje těžký osud svého přítele, který se trápil v emigraci. Jindy si zapsal, že prší nebo že jej zaujala promluva na mši. A že přijela babička. Rukou psané zápisky spolu s fotografiemi nebo kresbičkami a výstřižky tvoří zajímavou koláž.
Tip pro vás!
Nevíte, o čem psát? Chcete svůj deník využít k sebepoznání a duševní hygieně? Pište na stránky deníku odpovědi na níže uvedené otázky. Mohou být inspirací pro hlubší přemýšlení nad sebou a svým pohledem na svět anebo vám pomohou, když nevíte, co psát.
Listy s jednotlivými otázkami sdruženými podle jejich tematického zacílení (např. smích a pláč, strachy a síla, vina a odpuštění, moje přání atd.) najdete i zde.
Podobných otázek bychom si samozřejmě mohli pokládat nekonečně mnoho. Vyberte si pro své deníkové psaní jakoukoliv z nich, anebo vymyslete další. K otázkám se můžete i opakovaně vracet. Pište spontánně a upřímně, nehleďte na pravopis nebo stylistiku, pokud vám na ní nezáleží. Deník je hlavně pro vás! Každý den stačí napsat aspoň jednu větu, důležitá je ale pravidelnost. Do deníku můžete taky škrtat, kreslit, lepit. Uvidíte, že vás to obohatí!
Autorka námětu: Petra Šobáňová
Zdroje obrázků: Muzeum umění Olomouc
Grafika: Petra Šobáňová
Comments