Představená metoda spadá do kontextu tematiky formativního hodnocení. Představuje konkrétní metodu využitelnou v rámci responzivní výuky. Metoda s názvem „Cesta“ se nabízí k využití při sebehodnocení studentů či žáků, a to zejména v závěru nějaké delší etapy učení. Pokud se podaří navodit vhodnou atmosféru a metoda skupině „sedne“, vzniká zvláštní, křehká a jedinečná chvíle. Umožní nám zamyslet se nad sebou a nad svým životním směřováním, ukotvuje nás, dává nám pocit uspokojení z toho, že jakkoliv jsme obklopeni problémy nebo překážkami, můžeme se dívat kupředu a s nadějí. Cílem je reflektovat vlastní cestu k nějakému souboru dovedností nebo k významnému životnímu cíli.
V rámci vyučovacích jednotek zaměřených na sebepoznání či sebereflexi se velmi dobře uplatní principy a strategie, jež se dají zahrnout pod pojem responzivní výuka nebo formativní hodnocení. Existuje řada metod sebehodnocení studentů a oboustranné zpětné vazby.
Metoda s názvem „Cesta“ se nabízí k využití při hlubším sebehodnocení studentů či žáků, a to zejména v závěru nějaké delší etapy učení. Umožňuje zamyslet se nad svým pokrokem v čase a její přidanou hodnotou je vykročení z každodennosti a partikulárnosti směrem k holistickému náhledu na svou cestu za poznáním nebo třeba za vysněnou profesí. Takto jsme metodu využili i my, a to s vědomím, že se dobře hodí využít právě při reflexi delšího časového období – a před blížícím se vyvrcholením studia v podobě maturity, dokončování diplomové práce, obhajob a státnic apod. Metodu můžeme využít také jako symbolické rozloučení, v němž učitel žáky přivádí k tomu, že cesta za nějakým životním cílem nebo profesí se závěrem dané etapy učení nebo studia vlastně teprve začíná.
Metoda se dá využít různě, holistickým přístupem zde máme na mysli to, že se při sebehodnocení nevracíme jen k nedávným aktivitám, ale hodnotíme celek, např. vlastní pokrok na cestě za vysněným povoláním a míru nabývání různých dovedností a kompetencí – jež rozhodně nesouvisejí jen s nějakým dílčím předmětem ve škole.
Metodu můžeme využít i v době, kdy například vrcholí pololetí, semestr, školní rok — pomocí ní dochází ke zklidnění a ztišení skupiny.
Postup:
Nejprve se pohodlně usadíme, můžeme využít jógové podložky a lehnout si. Následuje řízená imaginace s meditativními prvky: v mysli se přenášíme do naší oblíbené krajiny (kromě skutečné krajiny si můžeme představit třeba oblíbený obraz z dějin umění), jíž se vine dlouhá cesta končící na horizontu. Učitel vyvolává obraz cesty v krajině jako životní cesty, na jejímž závěru nás čeká náš cíl, tedy to, čeho bychom chtěli dosáhnout, co bychom chtěli umět a znát, kde bychom si chtěli najít své pevné místo a uplatnění. Cílem je přemítat o tom, kam jdeme, kde na cestě se právě nacházíme a co je třeba, abychom došli k cíli. Díváme se okolo sebe a na horizont z pozice člověka kráčejícího po cestě. Na tuto meditativní aktivitu necháme dostatek času a teprve pozvolna se vracíme zpět.
Následuje zadání namalovat nebo nakreslit obraz své životní cesty, případně jej doplnit poznámkami k těmto otázkám:
• Kam jdu?
• Kde se právě nacházím?
• Co je třeba, abych došla k cíli?
(Alternativa: Vypracujte svůj obraz cesty k vysněné profesi, reflektujte naše setkávání v hodinách a celkově svoje studium na škole či fakultě, doplňte milníky cesty, zobrazte výzvy, překážky, rozcestí.)
Po tvůrčí části následuje reflexe v kruhu, v níž nejprve necháme každého, kdo chce, představit a komentovat své kresby. Každý hovoří tak dlouho, jak uzná za vhodné; nikoho nenutíme.
Většina žáků s metaforou cesty pracuje obvykle velmi kreativně, holisticky, ale zároveň s konkrétními detaily v podobě zásadních milníků. Někteří se nad krajinou vznášejí a vidí ji zdálky, jiní zaznamenávají velmi živé detaily, jimž dávají přesný význam. Někteří kreslí hory a propasti, jiní svou cestu zasazují do několika různých krajin. Mnozí vyjadřují obavu ze závěru školy, ze zkoušek nebo závěru studia; někteří překvapují jasnými cíli, jiní reflektují, že svůj cíl teprve hledají.
Představení každé kresby je ze strany učitele doprovázeno otázkou po pojmenování, přívlastcích dané cesty. Jaká je tvoje cesta? Klikatá, nejasná, dobrodružná... V této fázi se zapojují i ostatní a reagují na sdělení ostatních, v nichž se neobyčejně dobře odrážejí zvláštnosti a jedinečnost každého z žáků či studentů.
Reflexe je ukončena závěrečnou zpětnou vazbou žáků učiteli a slovem zpětné vazby učitele žákům.
Jak je z popisu zřejmé, daná metoda má své výhody i omezení. Mezi omezení patří to, že ji není možné využívat často nebo kdykoliv. Musí být správná příležitost. Tou je závěr nějaké etapy, konec delšího úseku učení, závěr bloku nebo celého studia apod. Nebylo by jistě možné realizovat ji v klimatu, které by nebylo podpůrné a pozitivní. Vražedný by byl stres nebo „Muss“. Metoda pracuje s metaforou a abstrahováním, proto není vhodná pro mladší žáky, jejichž myšlení je ještě hodně konkrétní. Na druhou stranu se nejedná o metaforu příliš originální a náročnou a zvládnout ji může skoro každý. Ale např. časté opakování by bylo spíše na škodu – metafora by totiž mohla působit banálně nebo povrchně.
A výhody? Pokud metoda skupině „sedne“, vzniká zvláštní, křehká a jedinečná chvíle, kdy se přimějeme posuzovat svou cestu za vzděláním z potřebného nadhledu. Taková chvíle nám umožní zamyslet se nad sebou a nad svým životním směřováním, ukotvuje nás, dává nám pocit uspokojení z toho, že jakkoliv jsme obklopeni problémy nebo překážkami, můžeme se dívat kupředu a s nadějí. Jsme zkrátka na cestě a na horizontu nás může čekat něco hezkého. Cesta může být klikatá, má rozcestí spojená s nelehkým rozhodováním, její směr máme ale v rukou. Můžeme svůj život a profesní rozvoj pojmout aktivně a s pozitivními očekáváními.
Příležitostí pro takovéto „filozofování“ bývá ve škole příliš málo a stojí za to dát mu prostor. Členové skupiny mají příležitost poznat se zase o trochu líp a podělit se o své sny, cíle, ale i obavy. Žáci si uvědomí, že i ostatní mají nejistoty a na své cestě někdy klopýtají. Že v tom nejsme sami. A to je nejvíc.
Text, grafika a fotografie: Petra Šobáňová
Comments