Autonomie: Jak se učíme vnímat své potřeby, činit rozhodnutí a odpovědně řídit vlastní život
- Petra Šobáňová
- 31. 1.
- Minut čtení: 5
Aktualizováno: 25. 3.
Autonomie je jedním z pilířů wellbeingu a psychického zdraví. Představuje schopnost jednat podle vlastních hodnot a přesvědčení bez nadměrného vlivu okolí nebo bez nezdravé závislosti na okolí. Lidé s vysokou mírou autonomie se cítí sami odpovědní za svůj život, mají ho ve svých rukách (alespoň jak je to možné), dokážou si stanovit vlastní cíle a činit rozhodnutí nezávisle na tom, co si myslí druzí. Naopak nedostatek autonomie může vést k nejistotě, obavám, přehnané závislosti na názorech ostatních a celkově sníženému sebevědomí. Jak se autonomie utváří a jak ji lze posilovat?
Jak se autonomie formuje během dospívání?
Autonomie se nevyvíjí ze dne na den – je to proces, který začíná už v dětství a postupně se upevňuje v průběhu dospívání. Zatímco malé děti spoléhají na vedení dospělých, v období dospívání přichází přirozená potřeba oddělit se, osamostatnit a začít si budovat vlastní identitu. Tento proces zahrnuje několik klíčových vývojových fází:
1. Hledání vlastní identity a hodnot
Dospívající začínají přemýšlet o tom, kdo jsou a jaké hodnoty jsou pro ně důležité. Typicky zkoušejí různé styly oblékání, objevují hudbu nebo přijímají názory, které se liší od toho, co jim bylo vštěpováno doma. Je to přirozený způsob, jak si testovat své hranice a formovat vlastní přesvědčení.
Příklad: Patnáctiletá dívka cítí velký tlak z toho, že její rodiče kladou velký důraz na školní výkon a úspěchy, zatímco ona touží po uměleckém vyjádření. Postupně si uvědomuje, že chce studovat fotografii, i když se to nesetká s nadšením v její rodině. Odváží se s rodiči komunikovat své plány a stojí si za svým — tento krok ji učí, jak důležité je stát si za svými hodnotami.
2. Rozhodování a přijímání odpovědnosti
S postupujícím věkem se mladí lidé učí přijímat rozhodnutí, která ovlivňují jejich budoucnost – od volby školy až po výběr přátel. Často se přitom setkávají s dilematy, kdy musí volit mezi tím, co chtějí sami, a tím, co od nich očekává okolí. Schopnost hledat rovnováhu mezi těmito vlivy a vůle samostatně se rozhodovat je jedním z nejdůležitějších znaků autonomie.
Příklad: Dospívající chlapec se rozhoduje mezi studiem práva, které mu doporučuje rodina, a studiem psychologie, která ho láká a fascinuje. Ačkoli se obává reakce rodičů, po pečlivém uvážení si dá přihlášku na obor, který odpovídá jeho zájmům. Zároveň poslechne rodiče a přihlášek si podá více, nicméně krokem, v němž zohlednil vlastní touhu, si buduje nejen sebevědomí, ale i odpovědnost za svůj budoucí životní směr.
3. Vymezování vlastních hranic
Dalším důležitým aspektem autonomie je schopnost stanovit si zdravé hranice. To znamená umět říct „ne“, když se necítíme komfortně, a vyjadřovat své potřeby bez strachu z odmítnutí. Dospívající, kteří se obávají nesouhlasu druhých, mohou mít sklon k přizpůsobování se na úkor vlastního komfortu.
Příklad: Dívka má skupinu přátel, kteří ji občas nutí dělat věci, se kterými nesouhlasí – například pít nebo zkoušet nezávazné sexuální kontakty. Ačkoli se bojí, že ji ostatní odmítnou a označí za puritánku, rozhodne se stát si za svým a odmítnout během večírku sexuální styk. Přestože to v dané situaci bylo obtížné a nekomfortní, dokázala vyslovit nesouhlas. Tento krok ji učí, že její hodnota a integrita jsou důležitější než strach z toho, co si o ní pomyslí druzí, nebo z toho, že v druhém člověku vzbudí nelibost.
4. Učit se zvládat tlak okolí
Nejen očekávání společnosti a dospělých, ale i tlak vrstevníků může být pro dospívající tíživý a náročný. Silnou překážkou pro rozvoj autonomie je, když rodinné prostředí vyžaduje a učí slepou poslušnost a nedovoluje růst sebevědomí. Někteří mladí lidé proto neumí nastavovat hranice a nebo říkat ne, když se jim něco nelíbí nebo když je něčí chování ohrožuje. Neměli se to jak naučit. Je proto důležité autonomii pěstovat od dětství — i při jasných a bezpečných hranicích. Naučit se vnímat své potřeby, čelit tlakům, které jdou proti vlastnímu přesvědčení, a říkat druhým „ne“ je pro některé lidi velmi těžké.
Příklad: Pokud jsou rodiče příliš autoritářští, dominantní nebo despotičtí, dítě se učí přizpůsobovat vnějším pravidlům. Takové prostředí může vést k několika scénářům:
Pasivní přizpůsobení: Dítě se naučí neklást odpor a v dospělosti může mít problém prosazovat vlastní potřeby, stanovovat si hranice a dělat nezávislá rozhodnutí. Může se stát, že místo vnitřních hodnot bude jednat na základě očekávání druhých.
Vnitřní konflikt a strach z odmítnutí: Pokud je dítě neustále trestáno za projevy nesouhlasu, může se u něj vyvinout strach z konfliktu a obava z toho, že pokud se rozhodne jinak než rodiče, bude zavrhnuto. V dospělosti to může vést k chronické nejistotě při rozhodování a silné potřebě hledat schválení od autorit.
Rebelie bez vnitřní konzistence: Některé děti v reakci na autoritářskou výchovu vyvíjejí extrémní odpor vůči jakékoli autoritě. Mohou odmítat pravidla nejen těch, kteří je dříve omezovali, ale i pravidla, která by byla v jejich vlastním zájmu. V dospělosti mohou mít problém s přijetím odpovědnosti za svá rozhodnutí, protože autonomie pro ně znamená hlavně boj proti vnějším tlakům, ne skutečné vnitřní směřování.
Jak rozvíjet autonomii?
Autonomie jedince není pevně daná – je to dovednost, kterou lze rozvíjet. Zde jsou některé způsoby, jak na ní pracovat:
Sebereflexe a uvědomění si vlastních hodnot
Klíčem k autonomii je poznání toho, co je pro nás skutečně důležité. Doporučuje se pravidelně si klást otázky jako: Co mě opravdu baví? Jaká rozhodnutí dělám kvůli sobě, a jaká kvůli druhým? Co bych si vybral, kdybych se nemusel řídit očekáváním ostatních?
Tip: Pište si deník, do nějž budete zaznamenávat své myšlenky a rozhodnutí – pomůže vám to lépe pochopit své priority.
TIP Z NAŠEHO PORTÁLU!
Cvičení samostatného rozhodování
Čím více rozhodnutí učiníme sami, tím silnější naše autonomie bude. Můžeme začít s malými kroky, například volbou toho, jak trávíme volný čas, a postupně přecházet k větším životním rozhodnutím.
Tip: Zkuste si každý den vybrat jednu věc, kterou uděláte čistě podle sebe – a sledujte, jak se při tom cítíte.
Nastavování zdravých hranic
Učení se říkat „ne“ a vyjadřovat vlastní potřeby je zásadní pro rozvoj autonomie. To platí nejen ve vztazích s vrstevníky, ale i v rodině či v práci.
Tip: Pokud se bojíte odmítnutí, zkuste si říct: „Co nejhoršího se může stát, když budu stát za svým?“ Často zjistíte, že důsledky nejsou tak dramatické, jak si představujete.
Přijímání odpovědnosti za vlastní volby
Skutečná autonomie znamená nejen svobodu rozhodování, ale i přijetí odpovědnosti za důsledky. Lidé, kteří jsou autonomní, si uvědomují, že jejich život závisí na vlastních volbách.
Tip: Místo „musím“ zkuste říkat „rozhodl/a jsem se“. Například místo „musím se učit na zkoušku“ řekněte „rozhodl/a jsem se učit, protože chci uspět“. Tento přístup posiluje pocit kontroly nad vlastním životem.
Autonomie neznamená, že máme ignorovat názory druhých a být lhostejní k tomu, co si myslí partner, přátelé, kolegové, ale spíše to, že dokážeme rozpoznat své potřeby a činit volby, stát za svými rozhodnutími a žít podle vlastních hodnot. Tento proces začíná v dospívání, kdy se učíme objevovat sami sebe, rozhodovat se a nastavovat si hranice. Rozvoj autonomie vyžaduje odvahu, sebereflexi a praxi, ale přináší hlubší pocit naplnění a životní spokojenosti.
Pokud na své autonomii chcete pracovat, zkuste se zaměřit na vlastní hodnoty, trénujte rozhodování a naučte se říkat „ne“ tam, kde je to potřeba. Každý krok směrem k větší nezávislosti posiluje vaši schopnost řídit svůj život s jistotou a sebevědomím.
VYUŽIJTE K TOMU NAŠE CVIČENÍ!
Připravil tým Pečuji o sebe.
Comentários